Magoo na Blog.cz

Po příjezdu do Národního parku Mljet a potom, co jsme několikrát zdůranili, že hezčího místa v celém Chorvatsku nenajdete, se šli naši milí kolegové vykoupat do splašek na místní skládce, aby ušetřili za vstupné (Nato zamluvili nejdražší restauraci, kde jedna brambora stojí asi tolik, co deset polévek ,,bez přidaného glutamátu", které si s oblibou vařili, při čemž vždy zasmradili celou loď pachem glutamátu - pozn. autora). Cestou se ještě nechali poďobat celým včelím rojem, který se jim nějak záhadně podařilo vzbudit z nečinnosti a vylákat ven z úlu. Svá zranění z lítého boje s rozzuřeným hmyzem se rozhodli zajíst nějakou obzvláštní lahůdkou, takže si šli na loď uvařit bramboračku z pytlíku. Tam se nad slivovicí a několika krabičkami cigaret usnesli, že když loď následující den vrátí, určitě dostanou své peníze zpět. Iluze jsme jim nekazili a raději jsme souhlasili s ukončením lodního výletu. Když už nic jiného, zbavíme se Jacka a jeho otravné pirátské dcerky, která, sama vážíc dvacet kilo i s postelí, pokaždé, když si někdo dal něco k jídlu, pravila závistivě: ,,Už zase žerou!", a jinak svět okolo sebe obdařovala zarputilým mlčením, komandováním otce, kterého ale před námi vynášela do nebes, a velmi nenávistnými pohledy. Nechali jsme se vysadit na molu u hotelu a zanechali jsme loď v jejich rukou. Jaké překvapení! Když dorazili do mariny Boatic', už tam nikdo ze zaměstnanců nebyl. Dokonce si dovolili nebrat jim telefony v deset hodin večer. Jak otřesné! Druhý den jim překvapivě odmítli vrátit peníze, odvolávajíce se na fakt, že loď vrací pouze o den dřív, a to z vlastního rozhodnutí. Velký kápo nás několikrát telefonicky ujišťoval, jak okamžitě po svém návratu zažaluje celou společnost a získá pro nás celý podíl zpět a možná ještě něco navíc...Den nato, co dorazil domů, nám poslal sms, že nastupuje na dlouho odkládanou operaci a nebude nejméně půl roku k zastižení.

Paní představující se jako Svobodová, kterou náš kápo neustále zmiňoval jako Veselou, v papírech byla uvedena jako Novotná, a bůhvíco se z ní ještě vyklube, se nám neráčila zvedat telefony a tak Jack osobně naklusal na kapitanát. Tam ho i s celou paní Veselou, v papírech Novotnou, zvoucí sama sebe Svobodovou, kteroužto oni nejspíše znali pod jménem nám neznámým chorvatským, poslali do...prostě kamkoliv, jenom ne do Černé Hory!

Nezbylo nám, nutno dodat notně nasraným, než zaparkovat v marině na kraji Dubrovníku, kde jsem byla vyslána s odpadky do popelnice. Potom, co jsme zdařile přešla dva kontejnery a zapáleně tvrdila, že na ostrově není jediný odpadní koš, rozmístila jsem igelitky do košů na záchodcích místní taverny. Bohužel, hospůdka patřila majiteli přístaviště, což samozřejmě vyvolalo nemalé rozepře.

Zde bych si dovolila přidat pár poznámek, které se sice nevztaují k námořní plavbě jao takové, ale zkuste být chvíli na jedné lodi s divadelní režisérkou...

Pár poznatků o divadle:

Divadlo je:

To byla noc! V podvečer se náš velký kápo přiznal, že s lodí vlastně ani moc neumí (což vlastně ani nemusel říkat, jelikož to bylo poznat na první pohled - indicie: nepozná na mapě sever a jih, plave s kruhem v ochranné vestě, obléká si dvacet minut neopren, aby pak zjistil, že ho má obráceně, nevidí, že najíždí na skálu, protože se stydí nosit brýle, nedokáže zaparkovat na místě pro tři lodě s jednou lodí a o ostrůvku vzdáleném několik set metrů pravil, že ještě tak dvacet metrů a jsme tam...), čímž si vysloužil čestné místo mezi zvláštnostmi českého jazyka. Od té doby kdykoliv někdo něco babrá neuvěřitelným způsobem, hned ho překřtíme na jeho jméno.

Rovněž doznal, že není zvyklý pít a v kombinaci s jeho katastrofálním řízením by nastala apokalypsa už po dvou panákách(Takže si dal čtyři - pozn. autora). Se zbytkem posádky jsme na sebe mrkli a hned bylo jasno:,,To zní jako plán!"

Večer jsme potřebovali odvoz z ostrvní hospody na loď. Přesně dle dohody jsme zavolali a čekali. Deset minut - nic, dvacet minut - nervózně jsme poklepávali a chodili okolo, avšak stále nic, půlhodina v tahu...Po třičtvrtě hodině strávené trčením na molu jsme začali hledat jiné možnosti dopravy. Řešení s přímo nabizelo - parta mladých taliánů přímo ve vedlejším člunu. Po vyslechnutí naší prosby, zda - li by nás zavezli na "naši" loď, se dali do hurónského smíchu a po pěti minutách provázených ještě záchvaty kašle a slzami smíchu, pravili: ,,3000 Euro!" Nežli jsme však stačili zjistit, jestli jejich nabídka finanční kompenzace byla jen dobrý vtip, přihasil si to, se spožděním jao filmové hvězdy, náš kapitán.

Že byl v podnapilém stavu bylo jasné hned podle vůně, kterou vydával na stovky metrů okolo sebe, příhodně nazvané "starej punker" (tj. směsice piva, vína a rozličných lihovin, vlastního potu, cizího potu, cigaretového, případně marihuanového kouře, prachu a špíny ulic, v tomto námořním vydání navíc doprovázená pachem rybiny a mořské soli - pozn. autora). Jistě si umíte představit, že cesta na člunu, který řídil on, navíc v úplné tmě na loď uvázanou na kotvě, která se neutále otáčela okolo vlastní osy, byl (ne)smrtelný zážitek. Ovšem, kolik toho v sobě měl, jsme se naštěstí přesně nikdy nedozvěděli. Po další rundě se dostal do obvyklého stavu pana knížete (no hádejte koho, stačí zapnout televizi - pozn. autora) a počal moudře hovořit, jak už to v těchto stavech bývá - co slovo, to perla:,,To by se vám líbilo, co, vy bando všivá! Mě tady zpijete do němoty a pak uděláte vzpouru na lodi Bounty."

"Jó, tenkrát bylo veselo a dost málo se brečelo..."

Od této chvíle mu nikdo neřekl jinak než ,,Jacku" (s výjimkou oslovení typu: ,,ty kreténe!" - pozn. autora) a naše ctěná kolegyně byla pro tuto noc jeho Tiou Dalmou (negramoti, co neviděli Piráty z Karibiku, prominou - pozn. autora). O doznívání tohoto večera se ještě dlouho rozvíjely humorné hypotézy - obzvláště potom, co se v jejím kufru našly Jackovy špinavé trenky...

Kupodivu byl Jack v pět ráno úplně čilý a nastartoval směr Dubrovník. To jsme ještě ovšem neměli ani ponětí, že zase budeme za pitomce...

Cesta podle navigace se ukázala velmi pomýlenou, a tak jsme se snažili ukrátit dlouhou chvíli spuštěním CD přehrávače, ve kterém se nacházela CDčka po jakémsi nezvedném známém. Zapneme přehrávač a první, co zazní, je Průša je úchyl :D. Výstižný začátek dovolené...

V marině Boatic' Trogir se ukázalo, že náš kapitán, další prapodivný známý, je nejen psycholog, ale rovněž tak i psychopat.

Ovšem co on byl proti jeho dceři, největší urážce zlatého retrívra, co jsem dosud měla tu smůlu poznat. Její blonďatá hříva, strašidelné vyzáblé kostnaté tělo, ne zcela nepodobné mumii, příšerný vkus i mluva a nevýslovná přemoudřelost byly již zpočátku zcela patrné rušivé elementy naší dovolené. Příšerný cigaretový puch, který doprovázel ji i všechno ve vzdálenosti několika set metrů od ní, tuto hrůzu patřičně dokresloval. Jejím poznvacím znamením se velmi záhy staly mimořádně otrávené pohledy, doprovázené větou: ,,Tak já jsem zase navíc!" Ani netušila, jakou má pravdu.

Paní z cestovní agentury, kterou kapitán Milan znal pod jménem Veselá, která se zásadně představovala jako Novotná a ve smlouvě měla uvedeno jméno Nováková, (nakonec se z ní nejspíš vyklubala Krejčířová - pozn. autora), nás vypekla bezchybně. Místo lodi pro sedm osob s povolením k výjezdu do Černé Hory jsme nafasovali loď pro dvanáct, avšak bez povolení, s urvaným stěračem, polovypuštěnou nádrží, která nešla zamykat. Logicky jsme požadovali vrácení peněz. Jenže nám nemohli dát ani vindru! Hádejte proč? Ano, správně, smaozřejmě, že jim paní Veselá naše peníze ještě ani neposlala. Dobře, hlavní je, že nám VŮBEC půjčili nějakou loď. Místo v pět večer 14.8. jsme vyjeli v poledne následujícího dne, opiti rohlíkem zvaným:,,V-DUBROVNÍKU-NA-VÁS-ČEKÁ-TO-POVOLENÍ!", který mělo na svědomí již výše zmíněná slečna Novo-Veselá.

Jako každý rok jsme vyrazili směr Chorvatsko. Tentokrát autem. Sraz se známými jsme si dali v místě jejich bydliště na Chodově. Při příjezdu na místo výjezdu nás čekalo nemilé překvapení - až po střechu napakovaná stará oktávka čekající, až se do ní budeme marně pokoušet nasoukat. Představa, jak se nás pět tísní dvanáct hodin ve vydýchaném prostoru zaplněném (převážně matčinými) kufry, vyvolala v našich tvářích čirý děs a mírně zelenou barvu.

Tak ale to byl hodně krutý vtip! Nechat nás málem kolabovat u auta, které vypadalo, jako že právě vyjelo ze šrotu a přitom pod střechou garáže, bezpečně ukrytý před našimi zraky, schovávat takový poklad. Doprovodné vozidlo českého týmu na Rallye Dakar! Výstavní kousek, který zapříčinil radost mnohým turistům a jejich fotoaparátům. Na dálnici jsme tropili nevídané pozdvižení, ale jinak cesta probíhala dobře.

Náš známý Jirka vymyslel, že se bude improvizovat a hotel, kterýžto jsme mohli klídek, pohodička objednat přes cestovku, jsme se rozhodli vyhledat na vlastní pěst a bez předchozí rezervace. Jakmile jsme se začali blížit k jakési díře asi dvě hodiny cesty od Balatonu, která měla podle průvodce být velkou destinací přímo u jezera, začlo nám tak říkajíc téci do bot s pomyšlením, že všechny hotely okolo jsou plné. Kdybychom alespoň přijeli za světla, ale to by jsme se nesměli zdržet několik hodin (!) v nákupním středisku Györ ( na nátlak Jirkovy přítekyně, která mnoho hodin předem mluvila jen o obchoďáku, který pak důkladně několikrát prošla, aby si s potěšeným, vítězným úsměvem stejně nic nevybrala). Nutno dodat, že neuskutečněné nákupy nebyly jediné, co nás zpozdilo. Mnohem příjemnějším zážitkem bylo míjení místní csárdy a zjištění, že se tu koná svatební veselice. Jelikož byla již ve značně pokročilém stadiu, nikdo si evidentně nelámal hlavu s tím, co tam děláme a dokonce mi jakýsi maďar položil ruku okolo ramen a začal na mě cosi blábolit. Kdo by se nechtěl zastavit jako "vzdálený příbuzný" a probudit své vyžírkovské geny, no ne? Jenže boží mlýny evidentně melou rychle, a tak se nám za naše ošklivé vyžírání nebohých svatebčanů dostalo brzy trestu. Strhla se bouřka, přívaly deště, blesky všude kolem, hotel žádný. Přes podivnou Jirkovu známou v bydlící Budapešti jsme vyhledali jakýsi penzion. Osazenstvo - starý děda v trenýrkách, kterého jsme evidentně probudili z hlubokého spánku (skoro s podivem, že nepopadl vidle - pozn. autora), tři rozjívené děti a pár chlápků, co vůbec netušili a neuměli kváknout anglicky. ,,Sorry and bye.", zakoktali jsme a už jsme pádili pryč. Nakonec se naše ohrnování nosu nad příjemným ubytováním v domáckém prostředí vyvrbilo v několikahodinové bloudění po městečku, snahu domluvit se s domorodci, kteří pořádně neznají vkastní město, neorientují se v mapě a neumí ani slovo anglicky. Asi dvacátý hotel měl konečně volno, avšak v recepci se nacházel nějaký šmejd, co, vida naše utrpení, sehrál na nás dojemné, avšak marné divadýlko. Chtěl po nás 150 Euro za osobu na noc, umístit pět osob do tří pokojů a za každý pokoj příplatek. Ale my nepodlehli a nakonec jsme byli odměněni posledními dvěma pokoji v posledním hotelu - světe div se, jak jsme ráno zjistili - přímo u jezera.

Ráda zkouším nové věci,

pak vedu o nich moudrý kecy.

Vždycky mě to bude vábit,

i kdyby mě to mělo zabít!

bonbń thajský musím zkusit,

i kdyby mě to mělo skosit.

Ve snaze hledat potravu

přivodím si otravu!

Libá chuť se rázem mění

v neskutečné utrpení,

hrdlo se mi hrůzou stáhne

a po vodě marně prahne.

Tu se mi z úst line puch,

snažím se marně lapit vzduch.

Věru to není hudba rajská,

díky za bonbóny z Thajska!

Skoro tě nepoznávám,

bývalas bojovnice,

pyšná a vznešená,

vážená společnice.

A pak to prostě přišlo,

upadáš do žalu,

vkrádá se ti do mysli,

neslyšně, pomalu.

Přeješ si jenom klid

a trochu odpočinku,

zas jednou sama být,

byť jenom na chvilinku.

Najednou ten klid máš

a sama trávíš rána.

A tu chceš jenom jedno

- nebýt už nikdy sama.

Vteřinu za vteřinou

plyne ta dlouhá chvíle.

Ležíce pod peřinou,

prázdnoty celá míle.

Přichází rozptýlení,

z myšlenek vytržení,

co není k udržení,

příjemné to však není.

Zase si přeješ klid

a trochu odpočinku.

A sama sebou být,

byť jenom na chvilinku.

Sejdeme se na Kovárně,

kalíme na Ségrách zas,

z člověka se stává punker,

kde Fanánkův zpívá hlas.

Všechny hnusné světa ztrasti

spraví pár desítek piv,

život je pak zase krásný

...Někdo mi do píva pliv?!

Z uhlíku jsou ethan, methan,

alkanová plemena,

co prahnou po skupině OH,

hocjakého DNA.

V hydroxilovýxh skupinách

je velkej slasti region,

tam přistáli o druhé ráno,

chemicky par avion.

Pozri ten ethanol,

celej kemp je na mol,

závidí methanol,

že nikdo jím neopíjí se.

Nemusí však závidět,

protože co nevidět,

najdou černou palírnu

v celé její slavné kráse.

ref: To zas ten ethanol,

ten je toho příčinou,

že všichni jsou na mol.

Tři hodiny ráno,

hej tak už nám to destiluje,

brzo bude nachlastáno,

každý se tu raduje.

Že mašina běží blbě,

to nikomu nevadí,

teď je chvíle pro methanol,

však on nám to osladí!

Pak přišla malá Wendy,

lokla si trochu Brandy,

že pro to nejsou slova,

napila se zas a znova.

Chutí to ozaj zvláštně,

že byla plna vášně,

kvůli omamným látkám

je z ní dvojnásobná vdova.

ref: To zas ten ethanol,

ten je toho příčinou,

že všichni jsou na mol.

Sedm hodin ráno

leží Wendy v kempu nehybně,

tak zas zabíjel alkohol,

a všichni jsou v tom nevinně.

Inu, to se stává, ouha,

to riziko za to stojí,

že když chlastám jako duha,

i lázničky se mě bojí.

Ref: To zas ten methanol,

vraždil jako obvykle

lidi, co jsou na mol

(takhle hrabe člověku, co se ve škole celý rok učí organickou chemii :D)

,,Jediné, co vím, je, že nejsem marxista." (K. Marx)

,,Každé ráno snězte žábu...nic horšího už vás ten den nepotká. "(M.Twain)

Intelektuál je člověk, který dokáže alespoň dvě hodiny ze dne myslet na něco jiného, než na sex :D